Padesát let psaní, které čekalo v šuplíku. Teď ho můžete číst.

„Nasaď si ten blembák na tu svou dutou hlavu […], sedej a přestaň vzlykat jako mrně,“ a vrazil mi do rukou zelenou ochrannou přilbu č. 55. V duchu jsem jásal: „Skvělý bratr!“ Ale ne na dlouho. „Vždyť je mi malá!“ „Tak se sfoukni. Nebuď rozmazlenej….nebo adijé!“

Lavička z březového dříví v parku na konci naší ulice osudů lásky zná již tisíce. […] Odpusť, lavičko milá, že když jsem tě poranil, když jsem ryl do tvého měkkého dřeva dvě něžná slova: Jana František

„Jste vždycky tak upřímná? A co říkáte tomuto: Právě jsem koupil deset deka štěstí … a považte, ono neubývá!“ prozradil s neskrývanou euforií, aniž by promýšlel dopad svých slov. „S láskou umíte také tak čarovat?“ zaútočila pro změnu Ona.

„Ahoj, tady Magdaléna. Co děláš?“ […] „Nic, ale ty právě vyrušuješ od oběda! Kolikrát jsem ti říkal, že když je jídlo na stole, máš být doma!“ „Vždyť jsem na cestách…“ „Chybíš u stolu, zbylo tu jedno místo… Nechutná mi.“ „Já tě miluji,“ pomalu slabikovala do sluchátka.

Zelená louka, provoněná včelím pylem, měkká krtčí pílí, živá motýlím splynutím Putování za štěstím, poznamenané hořkostí prohry, smuténkami zelenavých očí i novou nadějí

„Člověk má mít přece svou radost každý den.“ Oslaví Silvestr a příchod nového času dnes, v den druhý roku Jedna. Nestyděl se za ten ztřeštěný nápad. Vzpomněl si na jasnovidná slova Magdalény: „Štěstí si najde toho, kdo je připravený…“ Rozuměl tomu.

„Potřebuji vodu!“ vydechl vyčerpaně Michal, jehož zmohla ani ne tak dlouhá cesta jako cykloúprk před hrozícím deštěm. Tolik si přál už být s Magdalénou. „Venku už prší, zvol si mezi děravým okapem na dvorku a sprchou… Ale pod ten okap s tebou nepůjdu.“

Mám tři přání jako v pohádkách Neplést se nikdy nikomu do řemesla Postavit si krám umět léčit smutek Po blýskavém náhrdelníku cest vždy se dopočítat ke kovové přezce domova Jen pohádkového dědečka ne a ne potkat